Zážitky z cest - Malajsie

Malajsie

MALAJSIE – cesta autobusem ze Singapuru do Malajsie

 

Do Malajsie jsme odcestovali 17. dubna 2011, sami dva, jak už je naším zvykem. Na cesty se nám nedaří přemluvit žádné kamarády. Cestovali jsme individuálně, ale ubytování jsme měli předem rezervované již z Česka. Z třítýdenního pobytu vybírám pouze opravdovou „perličku“, cestu ze Singapuru do Malajsie na překrásný, klidný ostrůvek Tioman..

 Naše návštěva Malajsie začala v Kuala Lumpuru, poznávali jsme město i jeho okolí, pak jsme se přesunuli na ostrov Borneo, do jeho malajského regionu Kutching, taky jsme navštívili národní parky, sami se vydali na trek tropickým deštným pralesem a navštívili největší asijské jeskyně Niah Caves. Pak následoval letecký transfer do Singapuru a odtud jsme měli namířeno na krásný ostrůvek Tioman v Jihočínském moři, kde jsme chtěli pár dnů relaxovat. Bohužel nebyly k dispozici letenky, tak jsme se rozhodli pro cestu autobusem a lodí. Cesta byla dramatická

Sobota 30. dubna 2011

Dnes máme výročí svatby. Vstali jsme v 6,45, uvařili čaj, co jsme si přivezli z domova a snědli koupený piškot. V hotelu jsou snídaně až od 7,00 a to už musíme být na cestě k autobusu. Trasu do místa odjezdu autobusu ze Singapuru (stanice metra Kavan) jsme si projeli včera, tak dnes už jedeme najisto. Přijeli jsme tam už v 7,00, ale check-in byl až v 7,30. Čekáme a za poslední singapurské dolary jsme koupili 2 slané koláče a 2 malé mufiny na cestu. Máme ještě 3 malé banány a dost vody. Při nástupu do autobusu je malý problém – řidič tvrdí, že jede přímo do Kuala Lumpuru a že do Johor Bahru (hraniční město v Malajsii, kde máme přestupovat) nejede. Jdu s ním do kanceláře a tam mě potvrdili, že máme skutečně správné lístky do jeho autobusu. Autobus je velmi pohodlný – asi jako business v letadle. Na místě kde mívají autobusy označení cíle cesty má sympatický nápis „JEBAT“. Široké sedačky s podnožníkem, který se dá upravit tak, že cestující při sklopení sedačky prakticky leží.  Kéž by si takový autobus pořídil náš dvorní dopravce na cesty na lyže do Francie. Rozmístění sedaček je pro nás taky netypické – 2+1. Cesta probíhala dobře, autobus trochu vrzal, ale asi to nebyla žádná závada. Dorazili jsme k hranicím na singapurskou pasovou kontrolu. Autobus se zařadil do dlouhé fronty, všichni museli vystoupit a pěšky jít do velké budovy na pasovou kontrolu. Šlo to docela rychle, ale už tady jsme měli trochu strach, jestli chytneme náš další spoj z Johor Bahru do Mersingu, který má odjíždět v 11,00. Trošku jsem si to popletl a myslel, že má odjíždět už v 10,00, tak jsem byl nervózní, že to nestihneme. Jitka mě ujistila, že máme dobrý čas, protože celá cesta do JB měla trvat něco přes hodinu a my jsme vyjížděli v 8,00. Po obdržení výstupních razítek jsme se zase všichni sešli s autobusem, který za námi v pomalé frontě popojížděl. Vyjeli jsme na most, který spojuje ostrov Singapur s malajskou pevninou, a uviděli, že přestává sranda. Most byl přeplněný autobusy a ty se posunovaly krokem. Stále ještě byla naděje, že to v JB stihneme. Jitka chtěla, abych se šel zeptat řidiče, jestli to stihneme a ujistil se, že nás doveze až na autobusové nádraží Lakrin. Viděla totiž, že se před tím jedna cestující domlouvala s řidičem ohledně výstupu. Řekl jsem, že řidič byl už při odjezdu nepříjemný (což je tady fakt výjimka) a proč by nestavil na Lakrinu. Netušili jsme vůbec, jak je JB obrovské město (cca 1 mil. obyvatel). Tak se za řidičem vypravila Jitka. Jaké bylo překvapení, když jí řekl, že na autobusové nádraží Lakrin, kde máme přestupovat, vůbec nepojede, přestože to máme na jízdence, že staví úplně jinde. Prý že to bude nejlepší, když si na malajských hranicích najdeme autobus, který odjížděl ze Singapuru před námi, ten že nás vezme na Lakrin. Vůbec jsme nechápali, jak si můžeme na malajských hranicích najít autobus, který odjížděl před námi. Několik minut poté, když jsme se už asi hodinu posouvali po mostě mezi Singapurem a Malajsií, který je cca 1 km dlouhý, nám všem řekl, že máme vystoupit a jít do budovy na hranicích, pro vstupní razítko do Malajsie. Vydal nám batohy a my jsme se s průvodem dalších stovek lidí rozeběhli do budovy pasové kontroly. Šli jsme rychle, předbíhali jsme ty davy v domnění, že tam budeme hned odbaveni, neb imigrační kartičku už jsme měli vyplněnou. Jaké bylo naše zděšení, když jsme se přiřítili do obrovské haly, kde byly přepážky s úředníky a před každou tak asi 150 m dlouhá fronta. Stále nám ještě nedocházelo, že nemáme šanci autobus v 11,00 z nádraží Lakrin stihnout – bylo asi 10,30 hod. Jitka si naivně myslela, že když požádá lidi vepředu a vyloží jim naši situaci, že nás pustí přednostně k odbavení. Jeden pán jí řekl, že nás nikdo nepustí, neb jsou na tom všichni stejně. Lidé v Singapuru mají v pondělí volno, tak všichni ujíždějí ven, to je do Malajsie. Bylo tam 18 přepážek a všude stejná fronta – lidé posedávali a polehávali odevzdaně po podlaze. My jsme rezignovali a asi v 11.45 se dostali na řadu, s vědomím, že už se dnes na ostrov Tioman nedostaneme. Autobusy pomalu postupovaly podél budovy a čekaly na odbavované cestující. My jsme opravdu hned našli autobus, který nám doporučil náš předchozí řidič, ale řidič tohoto autobusu nám řekl, že je plný a nás nevezme. Po chvíli jsem si všiml, že kousek dál stojí fronta lidí u stanoviště s cedulí Lakrin. Tak jsme se tam zařadili, ale do prvního autobusu jsme se nedostali. Začali jsme uvažovat o taxi a já šel hledat stanoviště a kolik stojí. Mezitím Jitku oslovil člověk s dotazem, kam chceme jet (stále stála v té frontě). Řekla, že chceme na Lakrin a on ji upozornil, že naproti (přes šílený zmatek) stojí další autobus (jiná společnost), který jede také na Lakrin. Utíkali jsme tam, lístek stál 1,20 RM a jeli jsme. Ještě jsme chytli poslední místa k sezení. Cesta na Lakrin vedla prakticky přes celý Johor Bahru, tak jsme viděli, jak je to velké město.

Na autobusové nádraží Lakrin jsme dojeli asi ve 12,30 s tím, že jízdenky na 11,00 už nám propadly a že si koupíme nové na nejbližší spoj do Mersingu, přístavu odkud nám jede loď na Tioman. Podal jsem úředníkovi přepravní společnosti Transnational v pokladně voucher na jízdenky na odjezd v 11,00 a ten mi suše vydal jízdenky na tento autobus (odjezd byl už před hodinou a půl). Zeptal jsem se ho, kdy odjíždí a on mě řekl SPZ toho busu a že bude odjíždět každou chvíli. Tomu jsme nerozuměli. Probíhali jsme mezi autobusy a zoufale hledali tu SPZ, ale marně.  Vrátil jsem se k pokladně a ten dobrý muž mě prozradil, že ten autobus teprve přijede ze Singapuru. Pochopili jsme, že autobus rovněž uvízl někde v té koloně na hranicích. Potom jsme v klidu našli stanoviště té společnosti a tam postával či posedával dav cestujících.

Dal jsem se do řeči s příjemnou i hezkou Malajkou a ta mi sdělila, že jede rovněž do Mersingu, ale že má jet autobusem, který měl odjezd už v 10,00, ale ještě nedorazil ze Singapuru. Asi ve 13,30 dorazil ten autobus s odjezdem v 10,00. Ta sympatická slečna mě za chvíli přišla říci, že v autobusu jsou ještě nějaká volná místa, abychom se domluvili s řidičem (což Jitka nechtěla, neb jsme měli na náš původní autobus lístky s označením „business“). Nicméně řidič řekl, že si můžeme nastoupit, mezitím nám jakási drzá Angličanka zasedla místo, které nám určil řidič, tak ten to vyřešil tím, že vyhodil nějakého malajského kluka a asi ve 13,45  jsme odjeli. Sice ne“businessem“ ale jak se pak ukázalo, byla to poslední šance jak chytit loď na Tioman.

V autobusu byla příšerná zima, navlékl jsem si svetr a ucpávali jsme toaletním papírem průduchy klimatizace.  Do Mersingu jsme dojeli asi v 15.20. Mersing je hrozná díra. Hned u autobusu nás odchytl nějaký člověk a táhl nás do své kanceláře, aby nám cosi nabídl. My jsme říkali, že máme voucher na loď a hledáme kancelář Panuba Inn. Nato nám hodně škodolibě řekl, že poslední loď na Tioman odjíždí za necelých 10 minut. Pochopili jsme, že ten chlap nám chtěl nabídnout nějaký nocleh. Ukázal nám na mapě, kde jsme my a kde je přístav. Chytla nás panika, vyletěl jsem i v tom svetru ven (asi 32 stupňů), a asi 100 m dál uviděl taxíka. Hned jsme se naložili a jeli do přístavu. Tam byl zmatek, nemohli jsme nejdříve najít kancelář Panuba Inn, pak jsme ji našli (byla to ze stran otevřená chatrč s počítačem), ale nikdo v ní nebyl. Vběhl jsem do vedlejší krčmy a vyvolával „Panuba Inn“, Jitka se vydala na druhou stranu k přístavu a chtěla "ukecat" lidi od trajektu, aby nám neujeli. Nějaká paní se jí cestou zeptala, co hledáme a když jí řekla, že někoho z kanceláře Panuba Inn, tak jí řekla, že tam určitě někdo je. Vzápětí se objevila mladá žena – muslimka a hned Jitce dala lístky na loď a obálku s letenkami, kde jsme měli opravený čas odletu z Tiomanu. Pak jsme se hnali k lodi, kde jsme se ještě před nástupem museli zapsat do seznamu cestujících.

Potom se všechno nějak zpomalilo a loď odjela s 25 minutovým zpožděním. Na Tioman jsme dorazili kolem19,00. Ubytovali jsme se a hned se nám tam moc líbilo. Hezký prostorný pokoj, výhled na moře, AC. Výročí svatby i šťastný konec naší dramatické cesty jsme pak oslavili výbornou večeří – rybí barbecue s hranolkama a rýží, salát, vše za 25RM.  Šampáňo ale kluci muslimský neměli! Krásně jsme se vyspali.

 Neděle 1. května 2011

Panuba Inn je velmi vkusně zasazený do přírody, domečky jsou na kůlech, vyrůstají z moře a běží nahoru po prudkém svahu. Hned nad rezortem je džungle. Všude je krásně udržovaná zeleň, kterou pořád zalévají, ačkoliv tady asi hodně prší.

V noci byla bouřka, ale ráno už je sucho. Pod naším bungalovem naráží moře na velké oblé kameny, takže co se týká romantiky, tak je to dokonalé. Rozhodli jsme se, že nebudeme na snídani spěchat a „užijeme“ si pohodlné velké postele. Je přeci 1. máj – lásky čas! Šel jsem se osprchovat a podařilo se mi utrhnout kohout v koupelně a voda stříkala po koupelně pod děsným tlakem. Tady mají takový průtokový ohřívač vody, kde je vždy nutné napřed pustit hlavní kohout a ten se právě utrhl. Chtěl jsem podat plavky a držel přimáčknutý kohout, tak aby se nám nevyplavil celý pokoj, řekl jsem Jitce, aby letěla do recepce se žádostí o pomoc. Jitka s ohledem na to, že by nedokázala anglicky vyjádřit  o jakou  závadu se jedná, tak  navrhla, že ona bude ucpávat proud vody a já ať běžím do recepce, což se stalo. Vzala si plavky a statečně bojovala s valící se vodou. Dokonce si chvíli myslela, že to určitě opraví. Tekla studená voda, ale ta je tady tak teplá, že jí to bylo příjemné. Za chvíli jsem přišel s takovým malým dlouhovlasým divochem vybaveným kleštěmi. Toho jsem musel do koupelny postrkovat, neb se obával možného pohledu na postarší nahatou bělošku. Kupodivu byl dost akční (což bylo u zdejšího personálu hodně neobvyklé), šel uzavřít hlavní přívod vody a pak to sikovkama opravil. Nicméně naše prvomájové poklidné ráno skončilo a šlo se na snídani.

V jídelně bylo hodně lidí, neb byl ten prodloužený prvomájový vikend. Snídaně bufet nic moc, jako vždy vejce, rýže, máslo, tousty, džem, čaj, juice. Po snídani, což bylo asi v 11 hodin jsme se vydali k moři na pláž nedaleko našeho ubytování. Voda byla teplá asi jako vzduch, moc jsme si libovali až do chvíle, než mne cosi žahlo do levé ruky. To bylo při prvním koupání a pak už jsme se dost do vody báli. Na ruce měl asi 5 cm dlouhý, ale tenký šrám. Udělalo se mi tam jelito, ale asi po hodině už to nebolelo. Naštěstí jsme měli po ruce Zyrtec, který jsem si hned vzal. Domorodci pak říkali, že to nebyla medůza ale cosi jiného, což nedokázali přeložit, ale že to nic není.

Na pláži bylo hodně takových kousků, které podle Jitky vypadaly jako kosti. Já jí vysvětlil, že se jedná o korály a Jitka začala ty hezké sbírat. Bála se ale, jestli to při případné kontrole na letišti dovolí vyvézt. Ale podařilo se.

V dalších dnech na Tiomanu jsme poznali mnoho dosud nepoznaného. Patří do toho i šnorchlobání v moři plném barevných korálů a zajímavých ryb, výlety do džungle a prozkoumávání ostrova. Ale to by už bylo na další dlouhé vyprávění.

 Zapsal: Mirek